Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age – Recenze

S recenzemi na klasické japonské hry na hrdiny se popravdě na našich stránkách setkáváte spíše sporadicky. Nemá cenu si nic nalhávat, tento žánr v našich končinách nepatří zrovna mezi ty nejvyhledávanější, nemá zde ani takovou fanouškovskou základnu a v neposlední řadě tyto hry na západní trhy mají často trnitou cestu a vychází klidně i s ročním zpožděním vůči své domovině. To byl případ i Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age (DQXI). V Japonsku tento titul vyšel již před více než rokem. Stálo to čekání nás Evropanů za to? To se dozvíte na konci této recenze.

Jako obvykle uděláme malé okénko do historie. Série Dragon Quest je tu s námi již 32 let. První díl vyšel v roce 1986 pro konzoli NES. Za jejím vznikem stojí designér Yuji Horii a manga umělec Akira Toriyama. Tito dva chlapíci si řekli, že žánr RPG potřebuje trochu čerstvého větru a tak díky nim vznikla série, která stála na prahu celého fenoménu JRPG a stala se vzorem a inspirací i pro mnohem známější sérii Final Fantasy. Dragon Quest pak na západě, hlavně v Evropě, stál ve stínu Final Fantasy a to hlavně z toho důvodu, že série se nikdy nesnažila o velkou expanzi na západ a spíše se snažila zavděčit hráčům v Japonsku. Díky tomu si i po 30ti letech zachovala svou tradiční tvář a koncepci. Však se podívejte na okolní obrázky a dejte si vše do souvislosti právě s výše zmíněnou Final Fantasy, jejíž 15. díl již vypadá jako tradiční západní rpg. Ani série Dragon Quest nezůstala samozřejmě beze změny. Přistoupila na pravidla částečně otevřeného světa a vzdala se náhodných soubojů. Přesto je ale DQXI titulem, který by měli ocenit jak skalní příznivci žánru, tak i hráči, kteří s JRPG zatím nemají tolik zkušeností. Tak moc je hra přístupná, návyková a dobře hratelná.

Hned na začátek mám pro Vás dobrou zprávu. Nebojte se číslovky v názvu hry. Hry ze série Dragon Quest na sebe nenavazují. Nemusíte se tak bát naskočit klidně do aktuálního dílu. Příběh se odehrává v království Erdrea a ze začátku může působit poměrně “klišoidně”. Příběh začíná již v době, kdy je hlavní hrdina ještě nemluvně. Jeho původ a hlavně znaménko na ruce dávají tušit, že to nebude tak úplně obyčejné miminko. Lidé věří, že jde o reinkarnaci slavného bojovníka “Luminary”, který kdysi zachránil svět před temnotou. To se úplně nehodí do plánu krále, který Erderii vládne a tak musí být dítě ukryto. K tomu se skvěle hodí proutěný košík a řeka, která chlapce přinese až do náručí zprvu obyčejného rybáře, který ho ukryje v zapomenuté vesničce, kde ho vychová náhradní rodina. Když je chlapci 16 let, vypraví se shodou náhod do hlavního města a to rozjede řetězec událostí, které vyústí v klasický souboj dobra a zla. Příběh tak dostane potřebné tempo a postupně odvypráví sice klasický pohádkový příběh, který je ale mistrně napsán a skvěle prezentován. Je plný poselství, silných momentů, přátelství a ochotě pomáhat si. Společně se skoro až filmově pojatými sekvencemi neomrzí a přinese několik desítek hodin zábavy. Pomáhá tomu i slušný anglický dabing. To je jedna z výrazných změn oproti původní japonské verzi, ta dabing postrádala.

Hlavním hrdinou příběhu jste Vy. Je to tak, série Dragon Quest na rozdíl od jiných jrpg postrádá klasického hrdinu. Místo toho vyprávění postaví kolem prázdné schránky, jakéhosi avatara, kterého si můžete sami pojmenovat. Jeho prázdnota je umocněna i tím, že po celou dobu hry neřekne ani jedno slovo. Veškerý děj tak plyne kolem něj a ostatní postavy chytře komentují okolní dění tak, že právě náš hrdina je vždy tou hlavní postavou. Společnost mu bude dělat dalších 6 postav. Jde veskrze o základní archetypální typy, ale jsou skvěle podány, dobře nadabovány a není problém si k nim velice rychle najít a vytvořit vztah. Jako prvního potkáme Erika, šikovného zlodějíčka, který za maskou sarkasmu a frajírkovství skrývá dobrosrdečnou povahu. Dvojčata Veronica a Serena klamou tělem. Veronica je totiž zakleta do podoby malého děvčátka. To je díky její ostré povaze často předmětem vtipných situací, kdy od pohledu pětileté děvčátko sekýruje dvoumetrového vikinga jen za to, že jí neuvolnil cestu. Její sestra Serena je jejím pravým opakem. Má klidnou a vyrovnanou povahu, ale světem prochází s mírnou naivitou. Obě jsou ale zdatnými kouzelnicemi, Veronica má v oblibě spíše útočná kouzla, Serena zas ta podpůrná. Dalším do party je Sylvando, artista a světoběžník.

Poslední dvojici pak tvoří bojovnice Jade a mág Rab. Ti spolu putují světem již několik let a k hlavnímu hrdinovi mají blíž, než ze zpočátku může zdát. Rab je z party ten nejstarší a díky zkušenostem se stane jakýmsi mentorem hlavního hrdiny. Jak vidíte, rozmanitost jednotlivých postav je veliká, ale chemie, která mezi nimi od začátku panuje, skvěle dotváří hlavní příběh. Ten je totiž hodně lineární a právě přítomnost vedlejších postav a jejich dějových linek je to správné koření, které celé hře dává ten správný šmak. Příběhy jednotlivých postav se skvěle doplňují s hlavním příběhem, nabalují se na něj a nepostaví Vás do situace, kdy se vydáte na několika hodinovou výpravu a hlavní příběh mezitím bude přešlapovat na místě. Skutečně, scénář hry je promyšlen do posledního detailu a nenajdete v něm jediné hluché místo. Jen základní dějová linka zabere přibližně 60 hodin a pokud se vrhnete na vyzobávání všech vedlejších úkolů, připravte si přibližně dvojnásobek času. A to už je solidní porce zábavy.

Zpracování světa a jeho rozmanitost je další silnou stránkou DQXI. Celková stylizace jak kdyby z oka vypadla japonským anime filmům a manga charakteristiky postaviček, které svět Edrea obývají, jí dodávají potřebné kouzlo. Hra se sice tváří jako open world, ale nenechte se zmást. Jednotlivé lokace jsou poměrně lineární, tvořené několika cestami, které jsou s další částí světa propojeny pouze několika východy. Ničemu to ale nevadí. Místo zdlouhavému procházení obrovských plání, je tak celé hraní svižné, většinou víte kam máte jít a orientace ve světě je snadná. Podíváte se jak do lesů, pouští, tak i do horských oblastí, jeskyní, zavítáte dokonce i pod moře. Příroda hry je skutečně nádherná a je radost jí jen tak prozkoumávat. Všude se skrývá něco, co na první pohled může Vašemu pohledu uniknout. To vše je doplněno o cyklus střídání dne a noci, ale pouze ve dvou fázích. Buď je poledne, nebo půlnoc, nic mezi tím. Samotnou kapitolou jsou pak veliká města, žijící svým vlastním životem. Do většiny domů se lze podívat a hledat, zda si tam místní obyvatelé neschovali nějaké cennosti. Toto rabování je ale bez postihu, hra na podobné věci jako je reputace nehraje, takže se nemusíte bát a případnou truhlu klidně vybrat majiteli domu přímo před nosem.

Ve městech pak narazíte i na obchody. I tady je vidět silné zjednodušení. Nabídka obchodů je po celém světě stejná a nové kousky se budou objevovat automaticky v průběhu Vašeho postupu příběhem. Nedostatkem peněz jsem nikdy netrpěl, z monster jich padá dostatečné množství. Pokud máte u sebe nějakou větší částku, je dobré si jí uložit v bance. Tady ale zaregistrujete první prvek určité archaičnosti, která celou hru trochu vrací do minulosti. Peníze do banky si můžete ukládat jen po maximální částce 9 000 mincí. Proč jich nemůžu uložit víc, klidně všechny najednou je mi záhadou, hra tuhle zastaralost žádným způsobem nevysvětluje. Další drobné zaváhání je pak u nakupování samotného, banka a Vaše osobní peněženka není nijak propojena, takže často budete běhat mezi bankou a obchodníkem. No ale berme to tak, že v té době ještě platební karty neexistovaly.

Svět je skoro až k prasknutí naplněn různými monstry a nepřáteli. Kamkoliv se podíváte, uvidíte krajinu plnou skupinek poskakujících podivností. Fantazie autorům rozhodně nechyběla. Potkáte jak poměrně standardní nepřátele jako vojáky, mágy a různé druhy zvěře, tak i obskurnosti, jaké bych nevymyslel ani po intoxikaci vtipnou bylinou. Divoké prase s kloboukem, havran sedící na lebce, různé bytosti ve tvaru kapky, démoni v převleku ledního medvěda…to je jen malý výčet bytostí, které potkáte. Celkově jich je několik stovek, ač jde často jen o různě barevné varianty. Samostatnou kapitolou jsou pak bossové, namátkou snad zmíním alespoň obrovskou krakatici, kterou znáte z několika trailerů, které hru představovali. Kromě bossů můžete každého protivníka jednoduše oběhnout. Tím myslím skutečně jednoduše. Pokud budete sprintovat, nebo pojedete na koni, není problém proběhnout i několik centimetrů kolem něj, i tak Vás bude ignorovat, nebo prostě zareaguje až tehdy, kdy budete dávno pryč. Náhodné souboje jsou tedy dávno ty tam a vypadá to, že ani v tak tradiční hře, jakou DQXI bezesporu je, již pro ně není místo.

Teď nastražte uši. Podělím se s Vámi o zásadní věc. Víte co je nejdůležitějším aspektem každého rpg, to japonské nevyjímaje? Soubojový systém. Bez něj to prostě nejde a právě on rozhodne, zda hra bude kvalitní, nebo se na ní časem po právu zapomene. Ani skvělá grafika, nebo poutavý a chytrý příběh nemá takový dopad na celkovou kvalitu hry. Však souboje jsou to, co v rpg budete dělat po většinu herního času. Jakou radostí pak pro milovníka rpg je, když se objeví hra, kde všechny podstatné složky fungují na jedničku. Právě to je případ Dragon Quest XI, kde kromě poutavého vizuálu a parádního příběhu je i soubojový systém, který se vrací ke kořenům a zároveň je přístupný i hráčům, kteří jrpg nemají v malíku. DQXI je postaven na klasickém tahovém systému, kdy se akce Vašich hrdinů střídají s akcemi protivníka, není zde žádný časový limit na akci a pokud chcete, můžete si dle libosti taktizovat. Při soubojích můžete mít vždy aktivní pouze 4 postavy, ostatní čekají v záloze. Jde ale kdykoliv jakoukoliv postavu vyměnit a to i během souboje samotného. Postavy můžete buď ovládat sami, nebo je nechat rozhodovat se podle AI, ale to Vám skutečně nedoporučuji. AI není z nejbystřejších a často se přikloní k absolutně nelogické akci. Celkově jsou ale souboje neuvěřitelně návykové, mají tempo a neomrzí.

Každý souboj kromě nějaké té finanční odměny přinese i porci XP. A to všem členům party, ne jen těm, co jsou aktivní. Nemusíte tedy podobně jako ve Final Fantasy X neustále obměňovat sestavu Vaší družiny. Každá postava má svůj unikátní strom dovedností, který je ještě rozdělen na specifické podskupiny. Možnosti, jak si kterou postavu upravit, jsou tak skutečně veliké. Každá má většinou dvě zbraně, které umí ovládat a k tomu nějaké další dovednosti, které se váží na způsob, jakým bojuje. Skilly se dělí logicky, na útočné a obranné. U nich pak je ještě další dělení a to podle způsobu použití. Utočit tak můžete buď na jednotlivého nepřítele, nebo na skupinu stejných, nebo na úplně všechny, které máte v dohledu. Tohle je potřeba si pamatovat a podle to pak uzpůsobovat strategii boje. Malinkou vadou na kráse je absence přesného počtu životů, které protivníkovi chybí. Orientovat se tak můžete jen podle barvy u jeho jména. Bílá značí skvělou kondici, žlutá mírnou únavu a oranžová stav blízký smrti. Trochu matoucí s ohledem na to, že každé kouzlo nebo útok Vás přesně informuje o tom, kolik bodů zdraví jste právě udělili. Posledním druhem útoku jsou takzvané Pep Powers. Jde o speciální útoky, které se aktivují vždy po pár obržených ranách a k jejich použití je potřeba spolupráce několika postav najednou. Každý z těchto speciálních útoků je doprovázen krátkou animací.

Věcí, která je u DQXI hodně odlišná od ostatních her je crafting. Tam kde jiné hry pouze po nasbírání materiálu dovolí hráči daný předmět vyrobit, chce DQXI po hráči i aktivní účast. Prostě si sednete ke kovadlině a budete do ní bušit. K tomu máte širokou škálu různých úderů a je jen na Vaší šikovnosti a taktice, jak moc kvalitní se danou věc povede vyrobit. Pokud se trefíte správně, můžete si předmět vyrobit daleko kvalitnější. Ale pozor, klidně se může stát, že se výroba nepovede vůbec a Vy tak přijdete o vzácný kus materiálu, který jste složitě hledali. Již vyrobené, nebo zakoupené věci jde na kovadlině i vylepšit.

Technická stránka hry odráží její stylizaci. Nečekejte ultra reálné efekty. Včas se podívejte na okolní obrázky, uděláte si představu sami. Hra je prostě jak oživlá pohádka. Běží na Unreal Engine 4, výrazné propady snímku jsme nezaznamenal. Sem tam si všimnete doskakující textury, ale není to nic, co by mělo smysl nějak zásadně vyzdvihovat. Hrál jsme na PS4 Slim, na PS4 Pro může být vše bez problému. Hudební podkres je poutavý, ač se trochu šetřilo na orchestrální hudbě. Dabing potěší, ale nečekejte ho všude, namluveny jsou jen zásadní rozhovory, ale I tak jde o několik hodin mluveného slova. Další drobnou kaňkou na jinak dokonalé hře jsou opakující se NPC postavy, kdy si stejných obličejů postupně začnete stále víc všímat. Trochu nelogicky pak působí i rozmístění nepřátel. Takový džin má zcela jistě své místo na poušti, proč je ale ten samý ve sněhem zavátém průsmyku mi již nedává smysl. Kapitolou samou o sobě je pak inventář. Z nějakého důvodu musíte všem postavičkám předměty, které chcete v boji použít přesunout do jejich osobního inventáře. To i přesto, že mimo boj máte k dispozici všechny předměty na jednom místě. Nechme ale stranou tyto drobnosti.

Souhrn

Dragon Quest XI je ve své podstatě dokonalou hrou, které lze málo co vytknout. Od poutavého příběhu, přes rozmanitý svět a návykové souboje, po dlouhou trvanlivost. Vývojáři dokázali namíchat hru tak, že nejenom oslavuje tradiční japonské hry na hrdiny a připomíná dobu, kdy byl tento žánr dominantním na trhu, také dává příležitost novým hráčům okusit, co to ty jrpg jsou vlastně zač. DQXI je tak hrou pro každého. Dokonce I pro mou dceru, která se mnou celý příběh doslova hltala a je tak pro mě důkazem toho, že dobrá hra dokáže oslovit hráče napříč generacemi. A to jak věkovými, tak žánrovými. Dragon Quest XI je pro mě osobně jedno z nejlepších RPG, jaké jsme měl letos čest hrát.

Hodnocení: 9/10

Autor: Jakub Číhal
Testovaná verze: Playstation 4 Slim

Dragon Quest XI Echoes of an Elusive Age pro PS4 můžete koupit na Kuma.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *